Když tělo řekne dost
Ležela jsem doma po operaci. Tělo potřebovalo klid, ale mozek odmítal vypnout. Pořád řešil úkoly, termíny, lidi. V duchu jsem plánovala, co všechno ještě „musím“ dohnat, až se „dám dohromady“ a co bych mohla zkusit udělat už zítra. Jako kdyby pauza byla slabost a produktivita něco, co musím udržovat i v pyžamu se všemi těmi prášky na nočním stolku. Cítila jsem, že tenhle režim už není dlouhodobě udržitelný. Už loni se mi to vymstilo. Jen jsem ještě nevěděla, jak z toho ven.
Perfekcionismus, kontrola a snaha všechno zvládnout sama
Nosit celý byznys na zádech
Dlouho jsem jela v režimu „já to zvládnu nejlíp“. A upřímně? Často to byla pravda. Byla jsem rychlá, precizní, organizovaná, improvizace mě nezaskočila. Uměla jsem všechno od plánování po krizové řízení. Klientům to vyhovovalo. Rodina si zvykla.
Ale někde mezi tím vším jsem přestala vnímat sebe. Vše, co jsem dělala, bylo pro někoho jiného. Já jsem fungovala, ale nežila.
Během jednoho týdne jsem:
- řešila klientku, které nefungovalo bankovnictví
- ručně vystavovala 75 faktur, každou jinou
- vařila obědy, vedla porady, odpovídala na dotazy koncových klientů, kupovala dárky
- a večer jsem se hroutila nad tím, že jsem zase nestihla svůj vlastní marketing
Neznamená to slabost, když se rozhodneš nenosit všechno jen na svých bedrech.
Vyhoření, které přichází potichu
Nepřišlo to najednou. Jen jsem se víc zadýchávala. Hůř spala. Zapomínala jednoduché věci. Byla podrážděná na dítě, na partnera, na sebe. A pak přišly fyzické komplikace, které mě zastavily definitivně. Najednou to nešlo přechodit ani přechytračit.
A s tím přišly otázky:
- Proč je mi tak zle, když „dělám všechno správně“?
- Co vlastně chci?
- A pro koho to všechno dělám?
Odpověď byla nepříjemná, ale jasná: přehnala jsem to. Naložila jsem si víc, než bylo zdravé. A nesla jsem to dlouho sama.
Jak jsem začala s vědomým delegováním
První krok: zjednodušit a přenechat
Začalo to nenápadně. Přenechala jsem první věc – hlídání termínů ve sdíleném kalendáři. Pak správu faktur. Potom zákaznické e-maily.
A víš co? Nic se nezhroutilo. Jen moje představa, že všechno musím mít pod kontrolou, aby to fungovalo. Bylo to nepříjemné. Co když se to nepovede? Jak to jde rychle? Ale i úlevné. Sedět s rukama v klíně, když někdo jiný zrovna něco zařizuje? Před pár měsíci nemyslitelné. Postupně jsem si zvykla. A moje hlava začala znova fungovat bez otravných myšlenek.
To, že část práce svěříš někomu jinému, není selhání. Je to zralost.
A hlavně: přestala jsem mít pocit, že všechno musím mít neustále v rukách. Začala jsem přemýšlet nad tím, co opravdu potřebuje moji pozornost – a co už klidně může fungovat beze mě.
Vědomé podnikání není o výkonu
Dnes stavím byznys jinak. Nehoním se za výkonem. Místo toho si pokládám otázky:
- Co má největší dopad?
- Co je moje práce – a co už ne?
- Kde opravdu potřebuju být – a kde už ne?
Tvořím nástroje, které pomáhají ženám jako jsem já před pár lety: přetíženým, perfekcionistickým, vyčerpaným. Vytvářím kurz, který jim pomůže najít si asistentku – ale hlavně vytvořit spolupráci, kde se nebudou bát přenechat část agendy. Krok za krokem. Bez tlaku.
Tenhle blog je součástí toho všeho. Je to prostor, kde můžeš zjistit, že v tom nejsi sama. A že existuje jiná cesta.
Síla není v tom všechno nést – ale vědět, co už nést nechceš
Dřív jsem věřila, že úspěšná podnikatelka musí mít přehled o všem. Dnes vím, že úspěšná podnikatelka ví, co už není její úkol.
Pokud ti tělo šeptá, že je toho moc – poslouchej ho. Pokud máš strach něco přenechat – začni u jedné malé věci.
Vědomé delegování není o tom „zbavit se práce“. Je o tom, ulevit sama sobě s respektem.
Chceš si to zkusit nanečisto?
👉 Stáhni si zdarma PDF: 15 úkolů, které můžeš přenechat hned – a ani o tom nevíš.
Uvidíš, že první krok nemusí být velký. Stačí, že bude vědomý.